Ve standardkách jsem se našel, těší Čelůstku. Jak vzpomíná na Kypr či Pardubice?

Odehrál jste svůj první půlrok ve Vyškově. Jak vám zdejší prostředí sedlo?
Jsem maximálně spokojený. Když to řeknu napřímo, čekal jsem, jestli se ještě neobjeví nějaká nabídka ze zahraničí. V Česku už zbývala de facto jen možnost zůstat ve Zlíně a byl jsem hrozně moc rád, když se mi ozval Vyškov. Konkrétně trenéři Kameník s Joslem a sportovní ředitel Zbořil. Jednání probíhala rychle – během pár dní bylo hotovo a velmi mě to těší, protože stoprocentně vím, že teď bych se ve Zlíně trápil. Ve Vyškově je skvělá kabina a správně nastavená hierarchie. Zkrátka víme, za čím si jdeme. Koncepce trenérů a kluků, jak pracují v trénincích i zápasech, se mi hodně líbí a nabíjí mě.

Říkal jste, že ve Zlíně byste se trápil. Máte na mysli z důvodu menšího herního vytížení?
Rozhodně, šlo jen o herní prostor. Ještě nejsem připravený na to, že bych nenastupoval ani ve druhé lize. Prostě tady mám úplně jiné slovo a pozici, než jsem měl ve Zlíně. Takže v tomto ohledu si to moc užívám a jsem velice rád.

V mužstvu patříte k fotbalistům, kteří často rozehrávají standardní situace a zakládají gólové akce. Měl jste vždy takovou roli?
Postupně jsem se do této role posouval, v Pardubicích to pak vygradovalo a standardky už stály víceméně na mně. Často jsme si jimi vypomáhali. Možná to vyzní namyšleně, ale tyto situace nám pomohly až k postupu, měl jsem díky nim hodně asistencí a padalo tímto způsobem dost gólů. Je to něco, v čem jsem se našel, a postupem času asi i přibývajícími roky jsem získával pevnou půdu pod nohama. Chci být v této disciplíně co nejlepší, aby z ní mohlo mužstvo těžit.

Foto: Zdeněk Dolíhal

Jak vůbec vypadaly vaše začátky v mládežnických kategoriích?
Narodil jsem se ve Zlíně, kde jsem také začínal. Vím, že jsem v pěti letech šel na nějaký první nábor na zlínské Letné, kde bylo snad 150 dětí. Působil jsem tam až do dospělé kategorie, přičemž jsem se nakonec neprosadil do A-týmu. Jelikož jsem nedostal kýžený prostor, odešel jsem ve 21 letech pryč.

Premiéru v profesionálních soutěžích jste zaznamenal ve Vlašimi. Jak se naskytlo působení poměrně daleko od domovského Zlína?
Byla to zajímavá doba. Cítil jsem, že ve Zlíně už větší prostor nedostanu, takže jsem se snažil dostat aspoň někam na hostování. Tehdy se objevily Kunice, odkud jsem šel do Vlašimi, nicméně moc rád na to nevzpomínám. Odehrál jsem tam jen dva zápasy, strávil jsem tam jenom půl roku a bylo to pro mě náročné období.

Následně jste zamířil do Opavy, kde jste zažil dlouhé a zdařilé působení. Vracíte se k němu rád?
Opava se stala klubem, kde jsem se začal prosazovat v profesionálním fotbale. Zažil jsem tam krásné roky, dostali jsme se do finále poháru. Škoda, že jsme tam právě se Zlínem padli 0:1. Vzpomínky mám pouze příjemné, strávil jsem tam čtyři roky a dá se říct, že postupně to gradovalo.

Nakolik bylo náročné prosadit se z pozice mladého hráče v Opavě do role většího lídra?
Bylo to hodně těžké. V defenzivě zprava nastupoval Zdeněk Pospěch, který se vrátil z Německa, vedle něj David Mikula a vedle Pepa Dvorník. Všem klukům bylo 35–36 let, zatímco mně 22. Pamatuju si, že hlavně pro Davida Mikulu jsem byl takovým hromosvodem, když se něco nedařilo. Na druhou stranu jsem tam sbíral ty největší zkušenosti, protože hrát v obraně s tak zkušenými borci bylo pro mě fantastické. Moc jsem si toho vážil a užíval si to.

Foto: Michal Málek

Jaký pro vás byl nedávný návrat do Opavy s Vyškovem, který tam v srpnu odehrál zápas Chance Národní Ligy?
Krásný. Se spoustou lidí jsem se pozdravil a čekal mě i největší tamní fanoušek Džeky. S ním jsem se i vyfotil. Do Opavy vždy přijedu rád, jelikož tam mám dobré vztahy a nemohu na to prostředí vzpomínat jinak než v tom nejlepším duchu. Jediná škoda je, že jsme utkání prohráli – kdybychom si odvezli vítězství, bylo by to ještě hezčí.

Po Opavě následovalo angažmá v Pardubicích, s nimiž jste postoupil do nejvyšší soutěže. Čím se vyznačovala tato éra?
Moje kariéra samozřejmě ještě není u konce, ale Pardubice byly pro mě nejlepší érou. Asi šlo o můj fotbalový top, kdy jsem se cítil perfektně a měl jsem pevnou pozici v sestavě. Hráli jsme krásný fotbal a byla to skutečně nádherná doba pěti let. Jak s Opavou, tak i s Pardubicemi se nám povedlo postoupit do ligy a rvát se o nejvyšší pozice.

Byť jste vyhráli druhou ligu, stále nešlo o nejvyšší soutěž. Provázelo vaše druholigové putování třeba větší emoce než to v poháru, který asi lze považovat v nějakém kontextu za větší trofej?
Pro mě měly postupy paradoxně silnější emoce než finále poháru, protože jsem hrál sice jeho finále, ale předtím jsem v podstatě nehrál. Když tedy jedete od 1. kola až do 30., na kontě máte 70 bodů a soutěž válcujete, tak to pro mě mělo mnohem větší význam. Odehrál jsem tehdy 29 zápasů, v tom posledním jsme už vlastně dostali volno. A proto, když zvládnete takto náročnou a dlouhou soutěž, řadíte to výše.

Foto: FK Pardubice

Prvoligové starty přece jen přišly, ale často jste bojovali spíše v nižších patrech tabulky. Až tedy na první sezónu s Pardubicemi.
Byla to fantastická premiéra mezi elitou. Skončili jsme sedmí a de facto do posledního kola se rozhodovalo, jestli budeme hrát o Konferenční ligu. Museli jsme ovšem porazit Jablonec a Plzeň musela doma prohrát, což byla prakticky utopie. Celkově však super ročník – všichni nás řadili na poslední místo a tipovali, že neuhrajeme možná ani 10 bodů. My jich přitom měli 52. Samozřejmě rok nato už to bylo s odřenýma ušima, ale zachránili jsme se. Pak jsem po pěti letech již začínal cítit, že bychom dole hráli asi pravidelně. Viděl jsem, že je nejspíš načase zkusit něco nové – a tak přišlo zahraničí.

Ještě se na moment zastavme u nováčkovské sezóny s Pardubicemi. Jak to, že byla tak mimořádná?
Fungovala mentalita a nastavení, že všichni kluci tam jsou jeden pro druhého. A všichni strašně moc chtěli. Sraz jsme měli hodinu před tréninkem a každý z nás od prvního momentu makal. Přestože jsme neměli posilovnu nebo extra zázemí, uměli jsme si vždy poradit – například prací s vlastním tělem. Každý se chtěl rozcvičovat a posiloval, měli jsme i partii takového specifického baga o velké ceny, takže vášeň tam byla. (úsměv) Tým měl charakter a touhu něco dokázat, i když jsme patřili spíše na spodek pořadí, co se týče rozpočtu.

Naťukl jste i zahraničí. Jak jste se k ročnímu působení v kyperské Karmiotisse dostal?
Pardubice se mnou chtěly prodloužit smlouvu už tři čtvrtě roku před koncem dosavadního kontraktu. Dával jsem si načas a věděl jsem, že bych na jednu stranu rád zůstal, nicméně motivace zkusit zahraničí byla velká. Průběhem času se tedy naťukával odchod ven a řekl jsem si, že počkám do konce ročníku. V podstatě hned po něm mi přišla nabídka z Kypru z týmu Karmiotissa a neváhal jsem. Domluva proběhla přes mého kamaráda Lukáše Droppu a přes bráchu, kteří mě doporučili. Jsem rád, jak to dopadlo.

„Kypr? Český rozhodčí by tam rozdal daleko více karet.”

Lze srovnat fotbalově i kulturně prostředí v Česku a na Kypru?
Oboje je úplně něco jiného. Kultura totálně odlišná, Kypřané jsou mnohem horkokrevnější. Nechybí jim vášeň ani veliký zápal. Myslím si, že český rozhodčí by rozdal na Kypru daleko více karet, než bývá běžné u nás. (smích)

Zmiňoval jste vašeho bratra Ondřeje. Porovnávali vás v mládežnických letech či obecně během kariéry?
Děje se to pořád. Je to do nějaké míry nálepka, která nezmizí, dokud budeme hrát. A i potom budou říkat, kdo byl lepší a podobně. Postupem kariéry jsem se s tím musel vyrovnat, přičemž šlo to hodně těžce. Ale věřím, že se to nakonec podařilo.

Býváte často v kontaktu?
Neříkám, že dennodenně, ale jednou za dva dny si napíšeme nebo zavoláme. Plánujeme společnou dovolenou v prosinci, kdy naše rodina poletí za ním a jeho rodinou. Vztahy máme skutečně nadstandardní, čehož si cením.