Tomáš Josl: Jsem velmi emotivní, nemám rád nespravedlnost

Oba vaši rodiče jsou hluboce spjati s fotbalem. V jakých rolích?
Moje maminka byla 33 let předsedkyní klubu KMK Zubr Přerov, který vychoval nemálo prvoligových fotbalistů. A málokdo ví, že šlo o první klub trenéra Pavla Vrby – maminka ho tenkrát poslala do Baníku Ostrava. U nás vyrostli hráči jako Filip Novák, Kuba Markovič nebo Petr Ruman. Nechybí ani Lukáš Bajer, jenž později hrál v Olomouci a Holandsku.

A co otec?
Pro mě osobně byl táta vždy vzorem. Sice jsem ho nikdy neviděl hrát, ale vždy jsem o něm slýchal samé superlativy. Hrával tenkrát národní ligu a v roce 1983 ho chtěl Baník, konkrétně trenér Hadamczik. Kdyby se tenkrát rozhodl přestoupit, oslavil by s Ostravou titul. Byla to škoda. Byl to právě on, kdo mi říkal, že když se naskytne možnost, mám jít a neudělat stejnou chybu. Měl jsem to s ním každopádně těžké, protože byl hodně přísný v trénincích. Vždy na mě hodně naléhal a čekal jsem na moment, kdy mě oficiálně pochválí. Dočkal jsem se až ve chvíli, kdy jsem začal hrát ligu. (úsměv)

Radu jste si nakonec vzal k srdci, že? Ve čtrnácti letech jste se přesunul z Přerova do Zlína.
Tenkrát si mě a Radima Ditricha vytipoval kouč Vlastík Mareček. Oba jsme chodili i do stejné školy, akorát Radim o ročník níže. Ve Zlíně jsem si prošel celou mládeží od šestnáctky po devatenáctku. Následně jsem měl možnost jít do béčka Zlína, jež tehdy trénoval Pavel Hoftych. V kádru byli borci jako Vít Vrtělka, Tomáš Dujka a další, kteří měli své kvality. A trenér mi řekl, že jsem pro něj až šestnáctý nebo sedmnáctý hráč. Odešel jsem tak hrát stejnou soutěž do Bystřice pod Hostýnem.

Tomáš Josl vede předzápasový trénink na stadionu v Drnovicích. Foto: Zdeněk Dolíhal

V té doby Bystřici trénoval zrovna váš otec. Jak to fungovalo?
Bylo to pro mě náročné, zpočátku jsem moc nehrával. Táta mi vysvětloval, proč. Říkal, že potřebuji na třetí ligu dozrát. Začal jsem tvrdě pracovat a dřít. Shodou okolností jsem dostal první šanci proti béčku Zlína, v utkání jsem nahrával na jeden gól a uspěli jsme tuším 2:1. Od té doby jsem začal pravidelně nastupovat. Později přišlo angažmá v 1. HFK Olomouc, kdy jsme s týmem postoupili do druhé ligy. Odtam jsem putoval v rámci soutěže do Kroměříže. Pak si nás, mě a David Čepa, vytipoval slovenský Tatran Prešov a naskytla se mi prvotní fotbalová profesionální anabáze.

Tam jste strávil velkou část svojí kariéry, je to tak?
Skoro sedm let. Po dvou ročnících jsme slavili postup do první ligy, v průběhu angažmá jsem se dostal z pozice krajního beka až do nejlepší jedenáctky sezóny. Byl jsem rád, že jsem měl k sobě skvělé trenéry, jako jsou Roman Pivarník, jehož jsem znal už Kroměříže, nebo dále Laca Pecka či Štefana Tarkoviče. Jde o kouče, kteří momentálně dosahují vysokých kvalit a každý mi z nich něco předal.

Jaké se otevíraly další možnosti po Prešově?
Další dvě nabídky mi nevyšly. Asi půl roku mě sledoval PAOK Soluň, seděli jsme u kulatého stolu s jejich skautem a naším sportovním ředitelem. Bohužel to nevyšlo kvůli prasárně, ale i takový může být sport. Druhá možnost byla návrat do Česka, konkrétně do Českých Budějovic. Už jsem se tam byl dokonce podívat a zatrénoval jsem si s mužstvem, tehdy jej vedl trenér Šilhavý. Už jsem měl sbaleno, na cestě z Prešova do Budějovic mi však zhruba u Popradu zavolal kouč Pivarník, že za mě nesehnali náhradu. Z transferu sešlo. Okolnosti, které se později v klubu udály, byly takové specifické.

Kvůli čemu?
Chtěl jsem si vynutit přestup. Už jsem tam byl dlouho a chtěl jsem se někam posunout. Dopadlo to tak, že jsem byl vyřazen z kádru a trénoval jsem individuálně. Posléze jsem odešel do polského Ruchu Chorzów, kde jsem strávil sezónu a půl. Udělali jsme druhé místo v Ekstraklase i v polském poháru, takže to byly jedny z největších úspěchů. Moc jsem toho každopádně neodehrál – všude kolem byl samý Polák a na české hráče koukali skrz prsty, ačkoliv jste mohl hrát výborně v poháru. Trenér Waldemar Fornalik byl fakt specifický nacionalista. Po této anabázi jsem hrál českou ligu za Jihlavu.

Tomáš Josl s asistentem trenéra Róbertem Kafkou. Foto: Michal Málek

Atraktivní kapitolou vaší kariéry je účast v indické lize, kde tehdy hrály světové hvězdy a soutěž měla velkou propagaci. Čím vás působení obohatilo?
Tenkrát jsme hráli nultý ligový ročník, do něhož naskočily ty největší hvězdy jako Anelka, Trézéguet, Del Piero, Silvestre nebo Capdevila. Těch obrovských jmen byly mraky. Návštěvnosti byly neskutečné, třeba na zápas Kerala Blasters přišlo 90 tisíc fanoušků. Naše domácí souboje byly vyprodány, pokaždé dorazilo 45 tisíc diváků. Liga netrvala dlouho, hrálo se celkem 12 zápasů, což nebylo mnoho. Celkově to ovšem přineslo ohromný fotbalový boom do Indie, zároveň měly obrovskou úroveň i přenosy a obecně věci kolem. V našem celku působil Capdevila, který organizační úroveň přirovnával k Lize mistrů.

Přál jste si tam zůstat?
Jistě, ale systém byl takový, že si nás do nultého ročníku vybírala družstva draftem. Na další ročník pak ligové týmy měly z 90 procent úplně jiné sestavy. Buď jste měl silného manažera s pevnými vazbami na tamní prostředí, nebo ne. Nakonec jsem byl rád, že jsem nezůstal, jelikož přišla nabídka z Rapidu Bukurešť, což byla pro mě asi nejvíce srdeční záležitost.

Z jakého důvodu?
Protože se tam fotbal dělal pro lidi. Rumunská liga má podle mě fantastickou úroveň, co se týče návštěvnosti, hráčských kvalit, silných individualit… Když vám dorazí na předzápasový trénink 1 500 diváků, jedou tam dýmovnice a chorály, tak je to něco, co v Čechách nezažijete. Mám na toto období krásné vzpomínky, klub mi strašně moc přirostl k srdci. Později sice došel Rapid do insolvence, ale chtěl jsem zůstat a pomoci. Kdybych tenkrát přestoupil do kyperské ligy, kde se o mně zajímal Ermis Aradippou, možná bych fotbal hrál dodnes.

Tomáš Josl po boku vyškovského obránce Filipa Štěpánka. Foto: Michal Málek

Při návratu domů jste nastupoval také za Vyškov. Jak se to naskytlo?
Z Rumunska jsem odcházel ve 32 letech. Troufám si říct, že jsem měl možná svoji životní formu, ale už nastupovala doba, kdy všude chtěli mladé hráče. Jednal jsem se Sigmou, Zlínem a dalšími. Ale prostě jsem už byl pro ně starý a nechtěli mi nabídnout smlouvu na dva či více roků, což jsem požadoval. Rozhodl jsem se ukončit profesionální kariéru a posléze přišla nabídka z Vyškova. Jako trenér tady byl Honza Trousil a s vděkem jsem se připojil. Měl jsem tady spíše fungovat jako mentor pro ty kluky. Vyškov tehdy nedosahoval takové úrovně, na níž se nachází dnes. Seznámil jsem se se zdejším prostředím, jež bylo tenkrát na třetí ligu v pohodě.

Kde se udělal největší progres?
Určitě se udělal v hráčských ohledech. Fotbalisté, kteří tady jsou, mají nadstandardní vlastnosti ve smyslu pohybové kultury, technických dovedností či vidění hřiště. Pro druhou ligu jich je až škoda. I proto pevně věřím, že se nám zde vydaří udělat snový projekt, jenž posune klub a město ještě výše. Jediným negativem je, že jako klub nemáme v tuto chvíli vybudovanou lepší infrastrukturu, pokud se bavíme o hřištích, kabinách a podobně. Na tomto se rozhodně dá zapracovat.

Dnes jste členem trenérského štábu MFK. Jak vypadal přerod z hráče do této pozice?
Vždy jsem tíhl k individuálnímu trénování. Často jsem sledoval zahraniční trendy a mám za sebou i dlouhodobější stáž, která mi ukázala cestu. Měl jsem zázemí, protože moji rodiče vlastnili klub, takže jsem měl všechno potřebné, abych mohl budovat svoji akademii. Nejdříve jsem trénoval malé děti, pak hráče na poloprofesionální úrovni. Svoji metodičnost jsem nasměroval z 99 procent do fotbalu.

Společné foto Tomáše Josla s masérem Fotisem Maniatisem. Foto: Michal Málek

Jak byste popsal svůj trenérský styl?
Nejsem kondiční trenér, který si vezme stopky do ruky a bude měřit kolečka a běhy hráčů na jeden kilometr. Já potřebuji, aby hráč pracoval na hřišti – v prostředí, v němž se pravidelně pohybuje. My si ten kilometr uděláme, ale stane se tak na hřišti ve stometrových úsecích. Činnosti přizpůsobujeme z 90 procent postu – s míčem je to pro hráče mnohem těžší, současně je to ale mnohem více baví. Po dvou letech se akademie rozběhla takovým způsobem, že mě začali oslovovat profíci. Rozhodl jsem se tak, že se budu ubírat čistě tímto směrem.

Jaká jména prošla vaší akademií?
Začali ke mně jezdit hráči jako Mojmír Chytil, Míša Sadílek, Láďa Krejči jakožto kapitán pražské Sparty. Z dalších stojí za zmínku třeba Jan Rezek, Tomáš Poznar nebo Lukáš Bartošák. Dlouhodobě spolupracuji také s Ondřejem Bačem, momentálně kapitánem Hapoelu Jeruzalém. Přicházeli i brankáři kvůli práci s nohama. Za to jsem hrozně moc vděčný.

Kudy vedla cesta za klubovým angažmá?
Oslovila mě Vysočina Jihlava, konkrétně Lukáš Vaculík, protože se dozvěděl o mojí práci. Přijel jsem mu ukázat jeden trénink s jeho hráči, což se mu natolik zalíbilo, že mi nabídl smlouvu. V té sezóně jsem se střetl s Honzou Kameníkem – za mě trenér, jenž má obrovský potenciál a velice lidský přístup. Je to velký profesionál a dává do své práce velké nasazení. Určitě jsou trenéři, kteří mají kolem sebe široký štáb lidí a mají profesionální podmínky ještě více vyšpičkované, ale za to, jak má Honza nastavené podmínky v prostředí, kde pracujeme my, si zaslouží klobouk dolů.

Rozcvička s Tomášem Joslem před domácím střetnutím. Foto: Michal Málek

Při utkáních je znát, že žijete s týmem a jste emotivní. Jak zápasy osobně prožíváte?
V našem realizačním týmu zastávám roli asistenta trenéra, zároveň mám na starosti kondiční připravenost hráčů nebo skills. Jednoduše řečeno jsem takovým development trenérem. A jakým jsem býval hráčem, takovým jsem i trenérem. To znamená velmi emotivní, nemám rád nespravedlnost a vždy budu stát za svým týmem. Když se něco stane, nikdy nebudu na rozhodčí vulgární a nebudu jim nadávat. Vždy jim svůj pohled sdělím normální formou. Snažím se hráčům pomáhat zkušenostmi, předávat jim instrukce na hřišti.

Jak fungují vaše vazby s hráči?
Myslím si, že mě kluci vnímají velmi dobře. Berou mě a řekl bych, že jsem dobrým pojítkem mezi kabinou a realizačním týmem. Prožívám každé utkání, ale úplně stejně beru také tréninky. Jak se postavím na hřiště, mám stoprocentní fokus na samotnou práci a je mi jedno, co se děje vlevo, vpravo.