4. září 2024, Tadeáš Mima, úvodní foto: Michal Málek

Kapitán Němeček: To, že jsem zůstal ve Vyškově, mi umožnilo prožít sen

Více než 10 let v dresu MFK, přes 200 odehraných zápasů a letos i kapitánská páska. Toto je jen pár indicií, podle nichž dozajista rozpoznáte Davida Němečka. Třicetiletý fotbalista a stálice Vyškova už má z kariéry na co vzpomínat. Nezastavila ho ani zranění, a přestože se do svého oblíbeného klubu v Londýně nikdy nedostal, plnil si jiné sny na jihu Moravy. A stále pomýšlí na další.

V Chance Národní Lize jste třetí po osmi kolech, postoupili jste i v MOL Cupu. Jak hodnotíte vstup do sezóny?
Je to takové různé. Začali jsme třemi remízami, což je škoda, že jsme nezískali nějaké body navíc. V rámci možností však stále jde o slušný úvod, není to žádná hrůza. Aktuálně nemusíme mít starosti jako druhý účastník minulé baráže, jenž se nachází u druhého konce tabulky. Každopádně pořád je to začátek, pořadí se může měnit.

Ročník jste nově zahájil s kapitánskou páskou. Musel jste si na ni zvykat, nebo si stále zvykáte?
Ani extra ne. Pásku jsem už měl několikrát i předtím po Klesičovi (Michalu Klesovi, pozn. red.), takže žádné zvykání nebylo úplně potřeba. Plus mínus jsem věděl, co to obnáší a co musím pro tým udělat.

Co to tedy obnáší?
Úplně nejdůležitější je být lídrem týmu, musíte tu partu vést. K tomu vám ovšem dopomáhají i ostatní, abyste společně dosáhli nejvyšších cílů. Netvoří to tedy pouze samotný kapitán, jde o kolektivní práci a každý s sebou nese svůj díl.

Mládežnickou část kariéry jste strávil především v Sigmě Olomouc. Jak na ni vzpomínáte?
V Olomouci jsem byl od pěti šesti let, už si na tu dobu pomalu ani nepamatuju (smích). Vyrůstal jsem tam, potom bylo i nějaké hostování či střídavý start, nicméně největší část jsem strávil právě v Sigmě. Díky ní jsem nasbíral spoustu zkušeností a bylo znát zázemí většího klubu. I trenéři působili profesionálně a fotbal tam celkově dosahoval vysoké úrovně.


Foto: www.sigmafotbal.cz

Jaké jste tehdy míval fotbalové sny? Přestup do zahraničí, starty v Lize mistrů…?
Když jsme jednou šli s tátou do kina, říkal jsem mu, já ti to jednou vrátím, až budu v Arsenalu. Je to můj oblíbený klub, jemuž fandím už hodně dlouhou dobu. To byl asi můj největší sen si tam zahrát, ale teď se můžu na Arsenal maximálně tak dívat v televizi. Sny však stále mám, pořád chci něco dokázat. Je mi 30, ne 40, takže nějaký ten rok ještě přede mnou čeká.

Vaše pevné spojení s Vyškovem funguje již od roku 2014. Přiblížíte vaše první krůčky v klubu?
V podstatě jsem zde vstoupil mezi dospělé. Během sezóny 2014/15 si mě vytáhl do MSFL Miloslav Machálek z divizní Mohelnice. Seznamoval jsem se s chlapským fotbalem – navíc pro mě bylo dobré, že trenér Machálek mě vedl už jako žáka v Olomouci. Věděl jsem, co od něj očekávat. Zároveň jsem se s řadou kluků znal, což znamenalo příjemný začátek ve Vyškově.

Byl to velký skok, co se týče úrovně fotbalu?
Ten tam vždycky nějaký je. Jdete z dorostu Sigmy a než si zvyknete na dospělý fotbal, je to něco úplně jiného. Nejde si tolik hrát s balónem, chodíte více do soubojů, nastupujete proti dospělým chlapům se zkušenostmi. Rozdíl poznáte také mezi divizí a třetí ligou, potažmo i mezi třetí a druhou ligou.

Měl jste časem ambice odejít jinam, nebo vám vyhovoval postupný vývoj MFK?
Těžko říct. Ve Vyškově jsem začínal a ani jsem neplánoval, že tady vydržím tak dlouho. Nikdo do budoucnosti nevidí. Narovinu musím říct, že jsem ani neměl žádné extra nabídky jít výš. Furt jsem makal v jednom klubu a teď jsem rád – hrajeme na špici druhé ligy a stále je šance postoupit. Kdybychom se dostali do nejvyšší soutěže a stále tady byl o mě zájem, byl by to takový pěkný příběh vedoucí z divize až do první ligy.

Foto: Zdeněk Dolíhal

Už jste zmiňoval trenéra Machálka, jak ale vzpomínáte i na další osobnosti, jež vás vedly?
Když se ještě vrátím k Machecovi, považuju ho za takového přísného trenéra. Ještě jako děcka jsme přišli o poločase dolů a nás tak seřval! A to fakt stylem, že jsme ve zbytku sezóny každý druhý poločas vyhráli. Byl to hukot – seděli jsme v kabině a klepali se, jak po nás křičel. Ale mělo to něco do sebe, pomohlo to na té fotbalové cestě.

Celkově jak se mění trenéři, mění se i taktika. Přece jen fotbal se neustále postupem času vyvíjí. Každý trenér vám však rozhodně něco předá. Pokaždé to je něco trochu jiného, což je na tom nejvíce obohacující. Machec měl trenérské zkušenosti také s první ligou a předával je dále nám, Truska (Jan Trousil, pozn. red.) pak uměl dát super pohled na různé situace ze strany profesionálního exligového hráče. A nelze opomenout ani Pepu Mazuru. Byl to fantastický asistent trenéra, jehož jsme respektovali za to, co v kariéře dokázal a jak se ve své době prosadil. Byl nedílnou součástí naší party, bývala s ním sranda a uměl parádně odlehčit atmosféru. S Honzou Trousilem se stali ideální trenérskou dvojkou s profesionální historií.

Co bývalí spoluhráči, býváte po tolika letech v bližším kontaktu?
Když to řeknu blbě, většinou míváme takové kamarádství po období, co jsme v klubu. S některými kluky se ovšem bavím doteď, jako jsou Váša Novotný, Marek Matocha či další. S mnoha jinými však jsme v kontaktu víceméně jen během našeho společného angažmá – když odejdou jinam, už nejste každodenně spolu, přichází noví hráči a ani toho času tolik není.

Na hřišti jste si už vyzkoušel různé posty v obraně či záloze. Který z nich vám v průběhu kariéry vyhovoval nejvíce a jak to máte třeba teď?
Ještě jsem si nezahrál útočníka a nechytal, jinak jsem víceméně všechno vystřídal. Střeďák, krajní záložník, bek, stoper… Asi nejvíce mi vyhovuje krajní bek, odtud mám největší přehled, ať už zleva, nebo zprava. Jsem rád, že jsem se naučil hrát také levou nohou, což je velká výhoda do kariéry. Když umíte hrát oběma nohama, dívají se na vás jinak. Je to vhodný základ, který se hodí zvládat.

„Životospráva? Dřív jsem na ni kašlal a nakládal v noci kamiony.”

David Němeček o náchylnosti ke zraněním

Momentálně nastupujete do zápasů spíše v jejich průběhu. Jak tuto roli berete?
Musíte se s tím popasovat. Trenér vám k tomu vždy něco řekne a všichni z realizačního týmu ohledně toho mluví narovinu. Pro žádného hráče to není extra příjemné, každý chce hrát od začátku a bojovat. Už ale mám dost rozumu, že to pochopím. Nejsem žádný mladý kluk, který bude jenom nadávat a bude zapšklý, když začíná na střídačce. Jako kapitán bych mužstvo podporoval, i kdybych seděl na tribuně. Každý má svoji roli a všichni musí stavět mančaft na první místo. Tak to je a kdo to nechápe, není úplně týmový hráč. Přitom i hráči z lávky mohou naskočit do akce a zápas zlomit, také oni mohou být hvězdami.

Někdy fotbalistu připraví o větší minutáž také zranění. Čelil jste jim někdy?
Dřív jsem býval zraněný poměrně hodně. Během let v MSFL jsem míval období, kdy jsem se vypořádával s více zraněními. To je prostě nejhorší, co se může hráči stát – vypadnete z tempa a nebaví vás znovu se do něj dostávat. Je to dřina vrátit se do potřebné fyzičky, nejste ani v kontaktu s míčem, takže svaly si musí opět na všechno vzpomínat. Současně vypadnete ze sestavy a musíte se do ní nějakým způsobem zase probojovat. To je dvojnásobná námaha. Teď však musím zaklepat, že se mi zranění vyhýbají a jsem za to rád. Kdybych se měl zranit třeba na šest měsíců nebo na celý rok, byla by to katastrofa.

Jak lze zdravotním potížím předcházet?
Klíčové je dodržovat životosprávu. Dřív jsem na ni kašlal a chodil dvakrát až třikrát týdně na noční do PPL, kde jsem nakládal a vykládal kamiony. Ráno jsem přišel domů, jednou či dvakrát do týdne jel pracovně do Brna a odpoledne na trénink. Ani jsem tedy nespal a na tréninku jsem byl rád, že udržím oči (smích). Následně jsem večer usnul na tři hodiny a zase se šlo na noční. Nebyl jsem tak daleko od toho, abych se zranil – neměl jsem správnou regeneraci a tělo bylo třikrát náchylnější na zranění. A bylo to hned. Moje doporučení je: nepřehánět to a soustředit se hlavně na své tělo.

Foto: Zdeněk Dolíhal

Minulé dva ročníky jste završili v baráži. Považujete už samotné účasti za úspěch, nebo spíše nespokojenost kvůli tomu, že ani jednou postup neklapl?
Musíme to brát jako úspěch.Vyškov nikdy v historii nehrál takto vysoko a pro město je to celkově něco velkého. Premiérový druholigový rok dopadl záchranou, načež jsme další dvě sezóny bojovali o postup do nejvyšší soutěže. To není nic, za co bychom se museli stydět. Samozřejmě každý chce postoupit a má před sebou tu vidinu, nicméně i když se to nevydařilo, musíme dosažené umístění brát s pokorou a poslední roky považovat za úspěšné. Zkrátka i takto vypadá cesta k cíli, který stále chceme splnit. Ne vždy uspějete hned na první pokus, nesmí vám chybět trpělivost a jednou ten den, kdy si to budeme moct užít, jak se sluší a patří, přijde. Vše má svůj důvod.

Krok dopředu se projevil také v přípravě. Když se vrátíme do zimy, strávili jste ji na soustředění ve Španělsku. Jak se člověk cítil při přátelácích s béčky Realu či Leganés?
Pro každého je sen zahrát si proti takovému týmu, jako je Real Madrid. A nevadí, že to je jen béčko. Hráli tam i kluci, kteří seděli na lavičce áčka. Dostane se k nám tak skvělé porovnání, jak oni hrají a jak přemýšlí v zápasech. Rozdíl je obrovský, všichni jsou vzájemně sladění a jejich fotbal má obrovskou kvalitu. I Leganés patří mezi úžasné týmy, u něhož jsme viděli, že jeho rezerva je skvěle poskládaná z technicky výborných kluků.

Když se teď ohlížím, tak i díky tomu, že o mně nebýval z ostatních klubů takový zájem a že jsem vydržel až doteď ve Vyškově, mi umožnilo prožít sen a zahrát si tato utkání. Moje cesta s MFK míří neustále vzhůru a stále může pokračovat až do první ligy. Kdybych v minulosti odešel pryč, možná bych nic takového jinde nezažil, protože takový strmý progres žádný jiný český tým neměl.

Foto: Michal Málek

Ze statistik vyplývá, že žlutých karet dostáváte minimum. A červenou jste možná neměl žádnou.
Tu jsem taky už dostal. Tuším, že jednu (úsměv).

Jak se vám to daří? Držíte si disciplínu a dáváte si extra pozor?
Na červenou kartu se nikdy nepřipravíte. Když se objeví, je to nešťastný okamžik. Jednou jsem sice dostal druhou žlutou za řeči, nicméně v tomto ohledu se držím. Co se obecně týče žlutých karet – když se vám vyhýbají, tak se prostě vyhýbají. Nemyslím si, že jsem hodný nebo přehnaně slušný hráč, ale měl jsem i to štěstí, že jsem je nikdy moc nedostával.

Předešlý domácí zápas byl pro vás speciální, protože jste převzal slavnostní dres k jubilejním 200 startům za MFK. Jak si této pozornosti ceníte?
Obrovský si cením toho, že si na mě klub i všichni, kdo se na tom podíleli, vzpomněli. Mám krásnou vzpomínku na to, co všechno jsem ve Vyškově stihl, a stojí to za to. Nelituju žádné minuty ani žádného dne, který jsem zde strávil.

Podzimní část sezóny už míří do své druhé poloviny. Čeho chcete s mužstvem v nadcházejícím období dosáhnout?
Vyhrávat, vyhrávat, vyhrávat, vyhrávat a postoupit! To je to, co chceme všichni a jak by to mělo být.

Více
Více
Více
Více